Na svých cestách přírodou se setkávám s jinými turisty, cyklisty, rodinami s dětmi a někdy i se zvířaty, do jejichž teritoria jsem po stezce vešel. Vyjma poslední jmenované skupiny, všichni ostatní mají nebo by měli mít vychování, aby kolemjdoucího pozdravili, neboť v pravidlech slušného chování se praví: “…Venku zdravíme všude, kde není častá frekvence lidí: například když brzy ráno potkáme člověka na ulici, nebo například na vesnici. Zdraví se také vodáci a například na procházce v lese. Naopak v MHD se zdravit nemusí (ale může), také na frekventované ulici bychom se uzdravili…”
n
Z uvedeného vyplývá, že pokud se 
zrovna nenacházíme na přecpané (cyklo)stezce, měli bychom si při míjení se pohlédnout do obličeje a říci zřetelné: “Dobrý den”. Pokud se k tomu usmějeme (pánům na dámy či naopak to půjde jistě snadno), vneseme dobrou náladu a třeba i trochu sil tomu druhému do další cesty. Musím se přiznat – tomu, kdo na mě ani nepohlédne, nemám důvod dobrý den přát.
n
Dalším nepsaným pravidlem je: pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Bohužel, méně jak polovina mnou pozdravených osob vůbec odpoví. Někdo jen zvedne hlavu a kouká, co to po něm chci, někdo se ani nenamáhá. Téměř vždy a rádi pozdrav opětují starší ročníky (babičky a dědové, ať je jasno), kdo absolutně nereaguje jsou cyklisté, kteří jsou asi z honby za spálenými kaloriemi a najetými kilometry příliš zaneprázdněni. Musím podotknout, že zdravím pouze pomalu proti-jedoucí cyklisty, neboť ty ostatní nemá smysl nijak oslovovat.
n
Poslední skupinou z mého úvodního výčtu, jsou rodiny s dětmi. Bohužel i zde platí výše uvedené a pravděpodobně je to příčinou, proč dnes na zdravícího člověka většina mladých hledí jako spadlého z Marsu. Pokud totiž nebudeme sami svým dětem a okolí příkladem v základních lidských hodnotách, nikdy se situace nezlepší a to se, troufám si tvrdit, vztahuje i na celou naši společnost.
n
Proto prosím buďte na svých cestách ohleduplní k ostatním, pomáhejte si a projevujte svou úctu druhému hlasitým “Dobrý den”.
n
– choze –
n
n